Nerd hlasitě funěl. Něco si polohlasem brblal pod vousy, snažil se popadnout dech a utřít si pot z čela. Rychlý běh na dlouhé vzdálenosti nepatřil mezi jeho silné stránky. Na chvíli se zastavil a přemýšlel. Jak je to dlouho, co vypil svůj posilující lektvar? Půl hodiny? Možná. Nebyl si jistý. Věděl, že pokud vypije další příliš brzy, bude to pro něj hodně nepříjemné. Nakonec ale pokrčil rameny a začal šátrat ve své torně. Flakóny i ampule měly na sobě naštěstí pečlivě udělané značky. Dokázal tak i poslepu rozeznat, o který z nich se jedná. Rychle smíchal obsah tří z nich a chvatně ho vypil. Napětí vystřídala úleva, když ucítil, jak se mu žilami rozlévá čerstvá síla.

Už se chystal pokračovat v běhu, když se v dálce za ním ozval další tlumený výbuch. Zlatavý záblesk prozářil celý obzor i krajinu kolem. Ne, že by mu světlo plamenů nějak zvlášť pomohlo. Po hlavní cestě stejně utíkat nemohl a tráva kolem byla vyšší než on. Při běhu ho řezala, pleskala a motala se mu kolem jeho malých nohou.

„Zatraceně!“ zavrčel. Skla jeho tlustých brýlí byla úplně zamlžená. Chvíli šátral ve své torně, ale to, co hledal, nenašel. Nespokojeně si je tedy nasadil zpět. „Modrý hadřík! Zůstal tam můj modrý hadřík!“ zavřískl. Vzpomněl si na stůl v mistrově pracovně a svou nezbytnou modrou pomůcku. Byla tam. Tedy ještě před tím výbuchem.

Podíval se znovu k městu a zakroutil hlavou. Tolik skvělé many, tolik talentu, tolik příprav a všechno k ničemu! „Ta kanyla!“ brblal si po chvíli znovu. Kdyby ho mistr nechal dělat na jeho nápadech ve skutečné dílně, nemuselo se to nikdy stát. Nemusel by utrácet všechny své úspory za starý šrot a budovat si aparaturu ve svém pokoji. Na druhou stranu i s tím málem dokázal hotové zázraky. Za poslední rok se toho hodně naučil a vyrobil si úctyhodnou řádku věcí. Tedy až do dnešní noci. Znovu se zamračil: „No určitě! Musela to být ta kanyla.“ Vzpomněl si na chlapa, který mu ji včera prodával, a na povídačky o nejvyšší jakosti a doživotní záruce.

„Tohle ti nedaruju!“ odplivl si a zahrozil pěstičkou směrem k plamenům v dálce.

Náhle však ucítil zvláštní brnění ruky. Všiml si matné záře kolem prstenu, který měl na ruce. Tiše polkl, protože mu došlo, že má společnost. Chvatně znovu zašátral v torně a tentokrát vytáhl malou bachratou lahvičku. Jedním lokem ji do sebe obrátil, protřepal si nohy a pak neuvěřitelnou rychlostí zmizel kdesi ve vysoké trávě.