Večerní zimní krajinou se ozvalo táhlé vlčí zavytí. Mladý Jorvis se polekaně ohlédl do tmy a pobídl koně do cvalu. Cesta byla zapadaná sněhem a jeho vraník se tak nejspíš brzy unaví. Přesto to však bylo lepší, než aby zůstal na cestě s vlky okolo. O pár minut později se hnal do zákruty u Sychrova mlýna. Měl co dělat, aby na poslední chvíli zastavil. Před ním totiž stál na cestě sněhem zasypaný povoz.

Jeden kůň zřejmě utekl, ale druhý neměl tolik štěstí a ležel potrhaný a okousaný opodál. Stejně jako několik nebožáků roztrhaných na poli kolem. Vzápětí se v dálce znovu ozvalo zavytí. Jorvisův kůň se splašil a shodil ho ze sedla. Než se mladík vzpamatoval, byl vraník ten tam. Zaklel a rychle se rozběhl cestou k domovu. Už to naštěstí nebylo daleko.

Vlk je velká psovitá šelma s huňatou šedou srstí. Z dálky či za snížené viditelnosti může připomínat psa, na druhý pohled je však jeho stavba těla mohutnější a na rozdíl od ochočených čtyřnohých mazlíčků jsou vlci znatelně agresivnější.

Vlci žijí ve smečkách v podstatě kdekoliv, kde je potrava. Smečky o četnosti 5-10 jedinců jsou vedeny takzvanou alfou, nejsilnějším jedincem z celé smečky. Vlčí smečky se běžně drží v lesích daleko od lidských obydlí a od civilizace a na člověka normálně neútočí.

Výjimkou je, pokud je oběť sama, viditelně oslabena či zraněna nebo vlci mají hlad. To si pak vlci troufají i blíže k obydlím, ale přesto většinou dávají přednost zadávení ovcí a dobytka.

Vlčí smečky fungují jako malá společenství. První, kdo zaútočí na oběť, je alfa a zbytek smečky poslušně následuje. Pokud je alfa v boji zabit, zbytek smečky zpravidla sklopí uši, a uteče pryč směrem k bezpečí. Výjimkou je, pokud vlkům hlad zatemní mysl, pak může být postava sražená k zemi, v bezvědomí nebo v padlá v boji příliš velkým lákadlem a vlci se mohou rozhodnout tělo spěšně odtáhnout pryč.

Kvalitní a neroztrhané vlčí kůže se běžně vykupují u obchodníků a zbrojířů za 10 zlatých za kus.